Minimálně mezi běžkaři se jedná o nejznámějšího českého záchranáře, který trénuje hlavně cestou do práce i z práce, tak aby měl čas na svoji rodinu.
Pracuješ na plný úvazek, máš rodinu s malými dětmi a přitom se zvládneš připravit na závody, tak abys držel krok i s profíky. Jak to vlastně všechno zvládáš? Kolik hodin v průměru spíš a kolik hodin zvládneš týdně odtrénovat? Dokážeš za ty roky říct, jaký rozdíl v čase udělá, když jdeš na trénink po noční směně? V tomto náročném režimu se potýkáš spíše s fyzickou či psychickou únavou?
Neřekl bych, že držím krok s profíky, ale snažím se dělat maximum. Každopádně za to, že můžu sportovat vděčím hlavně mojí skvělé tolerantní manželce Kačce (té bych měl za vše snést modré z nebe), našemu eD system Silvini teamu (v čele s Markem Pazderským), rodině a vedení v práci, které mi vychází vstříc ve službách, abych mohl závodit.
Týdně jsem schopný odtrénovat 15-20 hodin (měsíčně 60-80 hodin). Někdy dokážu i víc, ale záleží na množství služeb a na tom kolik další práce musím udělat. A samozřejmě na míře únavy. Nedokážu říct kolik hodin spím, protože záleží na tom, jaké jsou noční směny, a to je jen na pacientech samotných. Po 14 letech na ZZS stále pronikám do toho, jak se sebou pracovat, když je spánku málo. Někdy jít nevyspalý na naplánovaný těžký trénink paradoxně posílí hlavu a i tělo reaguje skvěle. V zimě pak nemusím řešit, když člověk v noci před závodem už špatně spí, brzo vstává na test nebo start, protože jsem na to zvyklý. Vždycky vás únava ale dostihne až ten přespříští den a je nutné spát 3-4 dny před závodem (výkonem) víc. Nejdůležitější je kvalitní spánek 2 dny před závodem. Naprosto nepostradatelný je spánek po obědě. Pokud to jde, spím i v sanitce, když jedu z výjezdu. Jsem nastavený i tak, že pokud mám výjezd ve 3:00, přejdu do sanitky a spím, dokud nezastavíme na místě události, kde automaticky začnu fungovat. Pokud máte ale výjezd mezi 2-4 hodinou, už je to špatné a musíte počítat s deficitem, který se za 2 dny projeví. Pokud můžete, doporučuji jít spát nejpozději v 21:00, protože není problém ráno brzo vstát, pokud máte naspáno. Každopádně studie ukazují, že noční směny zkracují život o 8 let, takže velká míra únavy tam být musí. Nejtěžší je to v zimě mezi závody, kdy v neděli po závodě jedeme celou noc domů, abych mohl v pondělí ráno na denní. Musím totiž šetřit dovolenou, abych zvládl odjezdit co nejvíc závodů a něco si nechal i pro rodinu. Pořád ale říkám: „Mám se jak prase v žitě,“ a nic bych neměnil. Je to jen o tom umět poslouchat svoje tělo a pracovat s časem, který máte, protože toho dokážete mnohem víc, než si myslíte.
Jak moc bys změnil svůj trénink, kdybys měl více času? Zařadil bys třeba více delších tréninků nebo bys nic zásadního nezměnil a pouze více odpočíval?
Teď když děti chodí do školy a školky mám už poměrně hodně času a jsem schopný někdy chodit i tréninky kolem 4-5 hodin v dopoledních hodinách a ne v noci, jak bylo zvykem. Takže bych se asi více zaměřil na odpočinek. Na nočních směnách se mezi výjezdy protahuji, protože bez toho nefunguji správně, ale vždycky mě zajímalo, jaké by to bylo si občas zajít na opravdovou masáž nebo po závodech prostě zůstat na místě a jen přejet na další místo startu. To zjistím za 35 let, jestli budu moci jít do důchodu. Každopádně na skladbě a kvalitě tréninků druhým rokem pracuji s Márou Pazderským a pořád objevujeme, jak na mě. A i ve sportu platí, že čím víc do toho pronikáte, tím méně o tom víte. Můj problém je, že jsem byl vychovaný v době, kdy kvantita tréninků převyšovala kvalitu, neumím se brzdit a zároveň mám blbou povahu, kdy vše co dělám, musí být na 100 %. Takže se prostě učím zklidnit, nepřehánět to a nesoustředit se tak moc na výkon. Kdybych měl víc času, zaměřil bych se i na sílu, techniku (běhu, soupaže, atd.) a zkoušel bych tréninky týkajících se VO2max a laktátové křivky.
Soupaž se neustále vyvíjí a je zajímavé sledovat, jak se techniky jednotlivých závodníků liší. Jak vnímáš rozdíly v technikách jednotlivých závodníků? Máš nějaký vzor, který podle tebe jezdí technicky dokonale? Zařazuješ nějaké speciální cviky na techniku?
Mým vzorem je minimálně prvních třicet závodníků Ski Classics a světového poháru. Snažím se z každého vzít něco a převést to na sebe. Moc mi pomáhá trénovat s Jirkou Pliskou a pod dozorem Máry Pazderského, se kterými to pak probíráme nebo kopíruji závodníky při závodě. Taky s taťkou o tom vedeme dlouhé debaty, nebo když mám možnost se nechat natočit, tak si pak dělám sám rozbory. Myslím, že se všichni snažíme hledat ideální polohu těžiště a co nejefektivněji přenášet sílu dopředu za minimálního vydání energie. Je doopravdy neuvěřitelné, kam se soupaž za posledních 10 let posunula a v podstatě pořád o tom víme málo a hledáme ideální stav. Bohužel naše sportovní univerzity v tomto strašně zaostávají a v žádném sportu nejdou do hloubky. Nasvědčuje tomu i to, že každý má techniku v něčem odlišnou, ale základ těch nejlepších je stejný. Jen je potřeba mít dostatečně natrénováno, aby to byl člověk schopný provádět správně a zdravě. Speciální cviky na techniku asi nemám. Spíš se snažím mít tělo dostatečně silné, zpevněné a protažené svaly, abych měl maximální rozsah pohybu. Víc jsem se při posilování zaměřil na břicho, pánevní dno a nohy. Kdo si myslí, že soupaž je jen o rukách, mýlí se. Každopádně soupaž je prostě budoucnost „běžeckého“ lyžování (užívat název běžecké podle mě není správně). Kdo říká, že to budoucnost není, tak mu ujel vlak. Jasně tomu nasvědčují výkony lyžařů ve Světovém poháru, na zimní olympiádě, atd., kde se i prudké pasáže jezdí soupaží, protože je to prostě nejrychlejší a nejefektivnější. Povinné zóny FIS pro klasiku a boj proti soupaži absolutně nechápu. Vývoj je vývoj, a něco zakazovat jen rozbíjí vztahy lyžařské komunity a navíc sportování je o svobodě, takže pokud chceš jet soupaží, tak jeď. Samozřejmě dodržuj pravidla o technice a nebrusli!!!
Někde jsem četl, že jsi před sezonou trochu zhubnul a jezdilo se ti potom údajně lépe. Kolik kilo aktuálně vážíš, a jaká byla tvá maximální váha? Myslíš, že existuje něco jako optimální „laufařova váha“?
Moje aktuální váha je 78 až 80 kg. Nevím, jestli důvodem mého zlepšení tehdy bylo zhubnutí, ale je pravda, že se 75 kilogramy jsem měl své nejlepší výsledky. Každopádně na psychiku to pomáhá hodně a hlava je polovina úspěchu. Nechci být nějaký anorektik, ale vím, že 3 až 4 kg tuku prostě musí pryč. Dokonce jsem se vsadil s manželkou, že když v listopadu nebudu mít 75 kg, nepustí mě na závody =D. Vím, že spousta lidí to neřeší, ale závodíme s lidmi, kdy rozhoduje každé % výkonu, a když nemůžu kvůli práci více trénovat, tak proč se jen prostě nebrzdit v jídle. A fyziologie mluví za vše. VO2max je přepočet přečerpané krve na hmotnost a inspirací nám musí být i cyklisti, kteří mají dokonale propracovaný jídelníček a hlavně řeší výkon ve wattech, který je závislý na hmotnosti. Trénink na SkiErgu také řeší výkon ve wattech a doba kdy chytré hodinky budou jako cyklistický wattmetr, a budeme jezdit podle nich, podle mě není daleko. Myslím, že za chvíli prostě budeme vědět, že musíme být schopni soupažit v daných pasážích na určený počet wattů, jinak se s balíkem neudržíme. Ideální „laufařova“ váha asi není, protože k tomu každý musí přistupovat opatrně a individuálně. Ale třeba uvidíme někoho, kdo se bude specializovat na vrchařské závody (viz vítěz Prato Piazza Eklöf) a bude menší a hubenější postavy nebo při rovinatějších závodech budou vládnout postavy, jako Nygaard nebo Novak. Jakmile nějaký tým bude mít dost financí dělat to jako cyklisté, bude to další z mnoha klíčů k úspěchu. Důležité je hlavně jíst pestře, hodně zeleniny a ovoce, nejíst večer po 18 hodině, což ve směnném provozu není úplně jednoduché a nepít alkohol. Bohužel jsem nikdy nezkusil složit si jídelníček s nějakým výživářem, ale moc by mě zajímalo, jak to člověka ovlivňuje. A proč jen prostě nejíst s rozumem, jako naše babičky a dědové, kteří po celodenní dřině na poli jedli jen kvalitní polévky z věcí co si vypěstovali. Když vidím ty přetékající košíky lidí v obchodě a jejich postavy, tak je mi smutno.
Velkou porci tréninkových hodin absolvuješ na kolečkových lyžích, na kterých jezdíš do práce i z práce. Zařazuješ v rámci těchto tras nějaké rychlé úseky nebo jedeš konstantním tempem? Jezdíš za tmy i v dešti po silnicích s velkým provozem. Potkala tě někdy nějaká nepříjemná událost? Mimochodem kolik sad koleček potřebuješ na sezonu? =D
Záleží na tom, jaká je směna a jak mám rozepsaný plán. Na denní směnu vstávám ve 4:45, obleču se a vyrážím, abych byl na 6:30 v práci, kde si třeba ještě trochu zacvičím. Tak brzo ráno jezdím něco rychle jen výjimečně, ale taky je to někdy potřeba. Večer cestou zpět si rychlé tréninky dám častěji. Ale nevím, jestli to někdy po 12 náročných hodinách v práci má ten efekt. Spíš jezdím intervaly cestou na noční směnu, kdy jsem čerstvý. Anebo po noční, která byla klidnější. Když jsem na jaře spěchal na kole z práce domů, abych po noční doprovodil děti do školy, tak jsem si dal dokonce osobáček. Cesty jsou někdy v provozu opravdu nebezpečné, ale to by člověk nemohl dělat nic a já prostě věřím v lidskou ohleduplnost, i když je jí stále méně. Nejhorší je to od září do doby než napadne sníh a hlavně ta tma, když vás oslňují světla aut nebo v mlze nevidíte na metr před sebe. Ale člověk prostě musí myslet pozitivně i v mokru, mrazu a tmě. Asi nejhorší bylo, když jsem kdysi v mlze, tmě a dešti na podzim jel na kolcích na denní směnu a najednou byla cesta vyfrézovaná a nebylo to označené. Nechali v tom i ten štěrk, takže to bylo prostě zaseknutí lyží v 25 km/hod a let na ruce a hrudník. Narazil jsem si žebra a 2 týdny to bolelo, jak čert. Vůbec jsem s tím nepočítal, protože tam den před tím nic nebylo. Kolečka mi musí vždy vydržet minimálně sezónu, a i když mě štve, jak to někdy zatáčí, tak to prostě musím přežít a raději koupím dětem nové boty, než sobě kolečka.
Dlouhodobě patříš mezi přední české laufaře, kde vlastně bereš motivaci neustále trénovat? Měl jsi už někdy myšlenky na konec závodní kariéry? Máš nějaké guilty pleasure?
Motivaci hledám neustále. Bez ní to nejde. Na sportu jsem závislý a pro náš eD system Silvini team bych se rozkrájel. Teď mě moc motivuje to, že mi Mára Pazderský píše tréninkový plán a já se ho snažím držet. Jsem člověk, který má rád nad sebou bič a když trénujete celý život sám, je to těžké. Můj cíl v zimě je udělat v balíku pořádnou paseku, aby Plizi šetřil síly a byla z toho bedna. Takže mě motivuje překonat strach z toho, že mi dojde a rozjet to naplno hned od začátku. Když třeba vidíte kluky ze servisu, jak několik nocí nespí a snaží se vám udělat lyže co nejlépe, abyste si užili závod, tak když stojím na stratu mezi těmi hvězdami, jsem taky extrémně nabuzený a jedu i pro ně. Motivace je i dostat se v mokru, zimě a dešti do práce. Nebo po nepěkných případech v práci jet klidně po tmě domů, uvědomit si jak je život krásný a těšit se na manželku a děti. Největší motivací je využít čas tak, abych byl s rodinou a trénink měl hotový, než se vzbudí. Nebo když jdou spát, tak vyrážím já a mám na trénování klid. Hodně mě motivuje, když jsem někde mimo domov a chci to tam poznat. Jdu s dětmi na výlet, a když oni jedou zpět autem, já začínám objevovat. Motivují mě mé děti, kterým chci jít příkladem, aby pochopily, že bez práce nejsou koláče. A taky to, že sport je naučí do života víc, než cokoliv jiného - poctivost, krásu, překonání sama sebe, vítězství, prohry, aj. Myšlenky skončit se závoděním jsem měl v době COVIDU, protože jsem trénoval moc a chtěl víc než je zdrávo. To, že pak závody nebyly nebo jsme nevěděli, zda budou, mě dost srazilo. Hlavně v práci to bylo těžké a dokonce jsem musel zrušit svůj vysněný 220 km dlouhý závod. Ale tyhle zážitky vás vždycky ještě víc posílí a motivují do další práce. A důvodů, proč jít sportovat, by mohlo být nekonečno. Třeba i to, co člověk, který nesportuje nikdy nepozná - svítání před pátou ráno, mráz, příroda kolem vás a krásný nový den. Nebo projet se s dětmi a manželkou v té největší plískanici. Guilty pleasure je sladké. Manželka je skvělá kuchařka, tak má přes sezónu dokonce zákaz péct. A babička mi od mala, ne jen tak bezdůvodně, říkala, že jsem „buchtový král“. Pokud bych chtěl, asi bych neměl problém sníst celý velký medovník, tak si raději vezmu okurek. =D
Komu dalšímu předáš slovo a proč?
Seznam lidí, kterým bych chtěl dát slovo je hodně dlouhý, ale vybral jsem si Dennise Morongeho. Zajímá mě, jak se člověk z naprosto nelyžařské země, může stát tak dobrým lyžařem, jak se dostal k běžeckému lyžování a jestli bude bojovat o Zimní olympijské hry v Itálii v roce 2026.
