6+1 otázka - Václav Štěpánek

Zpět na výpis novinek

Novinky ze světa kolečkových lyží

30.11.2020

Na druhém úseku ve štafetovém rozhovoru, kde se sportovci ptají sportovců, představujeme obdivuhodného člověka Václava Štěpánka. Skvělý sportovec s nezvykle širokým rozhledem. Otázky mu pokládala o dvě generace mladší Kačka Švancarová.

 1.       Ahoj Václave, jak a kdy Tě napadlo začít jezdit na kolečkových lyžích?

Na kolečkových lyžích jsem začal jezdit v roce 1980. Tehdy, jako vysokoškolák, jsem docela dost trénoval a závodil v rámci tzv. Vysokoškolské ligy. Sněhu sice bylo tenkrát dost, ale letní a podzimní příprava jen na kole a běháním mi nestačila. Tehdejší kolce se ale od těch dnešních hodně lišily. Kromě toho, že se jezdilo s čelisťovým vázáním šířky 75 mm a adekvátními botami, byly kolce hodně těžké, měly čtyři kolečka – vepředu dvě velké s antireverzem, a vzadu dvě malé na volno, a ještě dopředu vedla jakási vodící „tykadla“ s jedním kolečkem, aby při odrazu nebyla lyže úplně ve vzduchu (to ale moc nedrželo, takže stejně nakonec ve vzduchu byly, protože byly hodně krátké). Jezdilo se na nich pouze stříďákem, myslím, že soupaž by na tom ani nešla, ale tehdy se soupaž používala minimálně. Ty moje tehdejší lyže dnes zdobí vstupní prostor v prodejně Sun sportu. S hůlkama to bylo podobné. Žádné vidiové bodce tehdy nebyly (a byl vůbec problém sehnat pořádné hůlky), tak se dolů dávaly takové gumové návleky, které byly běžné na důchodcovských holích. Dokonce se na takových lyžích jezdily i závody, asi tak jeden za sezónu, vzpomínám si, že se sem se zúčastnil jednoho v Lužánkách. No, myslím, že jsem na těchto lyžích jezdil tak do roku 1990. Potom dlouho nic (byl jsem i nějakou dobu mimo republiku), lyžoval jsem jen tak tréninkově, ani na laufy jsem nejezdil, ale hodně po horách, dlouhé přejezdy. K tomu ty kolce nebyly zapotřebí, a ani se na nich tehdy celkově nějak moc nejezdilo. No, a znovu jsem na kolcích, zakoupených v Sun sportu, začal tuším v roce 2013, když jsme se s přítelem Jiřím Fabiánem (v osmnácti, ve čtvrťáku na gymplu, jsme spolu jeli první Jizerskou padesátku  – a pak ještě dalších šest po sobě, než nás to přestalo bavit – šíleně jsme promazali, já měl navíc každou lyži jinou, protože jsem ten „závodní“ pár před tím zlomil a dobré lyže se normálně sehnat nedaly, tak jsme dopadli jak hubkaři) rozhodli, že bychom se měli znovu začít aktivně účastnit nějakých laufů a hlavně Vasáku, protože bez něho bychom se nedostali do běžkařského nebe. Byly ty začátky na starých hliníkových Drlících docela těžké, ale postupně jsem tomu úplně propadl. A po dlouhé době nezávodění jsem jel první závod na kolcích v roce 2016. Byla to premiéra trasy ze Vsetína do Karlovic, a tuším se mně tehdy docela povedla.

2.       Jakému se věnuješ povolání a co Tě ve volném čase kromě sportu baví?

No, já jsem momentálně vysokoškolský pedagog (ale kdysi jsem býval i novinář), učím na filozofické fakultě historii, zejména Balkánu, ale zabývám se také moravskou regionální historií, a v těchto oblastech také publikuji. Mým hlavním mimosportovním „volnočasovým“ (ale někdy to jde i na úkor toho pracovního času) zájmem jsou Karpaty a balkánské hory. Kdykoli mohu, vyrážím tam či onam, nejlépe jen tak, se spacákem v ruksaku. Ale má to i jinou než turistickou dimenzi. Už asi od roku 1985 mapuji, ať již sám, ať již s přáteli, mizející svět horského osídlení, říká se mu rozptýlené, nebo taky kopaničářské či laznícké, a vůbec hospodaření a život v horách, včetně pastevectví. Bohužel, už jsem asi pamětník, protože před mýma očima se v průběhu let odehrával a stále ještě odehrává zánik tohoto tradičního horského života, který s sebou nese pustnutí a vylidňování hor, postupné zarůstání luk, horských terasových políček, mizení usedlostí, seníků a všeho toho, co ke karpatským a balkánským horám vždy patřilo. Letos jsem si to uvědomil obzvlášť markantně. V roce 1986, na jaře, a to si z jistého důvodu pamatuji velmi přesně, jsme spali na horské javornické louce v krásném roubeném seníku nad Horní Marikovou na Kysucích. O letošních prázdninách jsem ta místa znovu procházel. Žádné louky tam už nejsou, místo nich je tam docela vzrostlý les. A po těch roubených senících ani památky… Také ten zánik fotím, a měl jsem o tom již tři výstavy. Nejvíc mě potěší, když ještě něco takového zajímavého v horské krajině najdu. Ale to už spíš musím na ten Balkán, v našich a slovenských Karpatech mně už dlouho nic nepřekvapilo.

3.       Kdyby nebylo běžek a kolečkových lyží, který sport by byl u Tebe na prvním místě?

Popravdě řečeno, moc alternativ není. Kdysi jsem hodně běhával, ale mám problém s levým kolenem, a už to moc nejde. V mezidobí, kdy jsem nejezdil na kolcích, bylo mou hlavní aktivitou kolo. Na něm samozřejmě jezdím stále, ale spíš ho používám jako dopravní prostředek. Vždycky, když v poslední době jedu na kole „sportovně“, nebo třeba jen tak vyjížďkově, mám takový provinilý pocit, že jsem měl být raději na kolcích. Kolektivní sporty mně nikdy moc nešly, vždy jsem byl raději „individualista“ který je za svůj úspěch nebo neúspěch odpovědný jen sám sobě.

4.       Ve svém rozhovoru jsem zmiňovala Tvůj neskutečný rozhled. Zjišťuješ si informace o místech, kam vyrážíš?

No, trochu to vyplývá z toho, co jsem napsal už v otázce dvě. Regionální historie mně hodně dala, a kamkoli jedu, snažím se z toho vytěžit i nějaké nové vlastivědné zážitky. A samozřejmě, když jedu někam, kde to neznám, vždy se musím dopředu podívat, co je tam zajímavého. Připravil jsem docela dost různých historicko-vlastivědných exkurzí pro studenty i své kolegy, takže s tím mám jakési zkušenosti. Dost toho ale dokážu povyprávět i bez nějaké přípravy. Ta léta pátrání po historických strukturách osídlení mně naučily v krajině číst. A nějaký obecný přehled jako historik mít musím… Tak jenom doufám, že s tím vypravováním moc neotravuju…

5.       Trénuješ podle nějakého speciálního tréninkového plánu nebo se řídíš pocity a počasím?

Podle plánu už dlouho netrénuji, což je asi chyba, protože v poslední době dost stagnuji a přešlapuji na místě, a nikam se už neposunuji (což ale může být i věkem – přítel a lyžařská legenda Lojza Kohoutek říká, že každý rok po šedesátce znamená na deseti kilometrech minimálně minutu navíc). Vidím to i ve své veteránské kategorii. Takového Milana Jelínka jsem na kolcích kdysi občas porazil, ale teď už dlouho ne, přestože si troufám tvrdit, že mám techniku výrazně lepší. A to je o pár let starší. Vůbec už nemluvím o třiasedmdesátiletém Laďovi Mizerovi, který mně do kopce hravě ujede, a to jezdí i do těch nejprudších kopců soupaží! Takže se řídím spíše pocity a tím, že bych každý týden měl být aspoň dvakrát (ideálně třikrát, ale to se mi např. v letošním listopadu kvůli práci ani jednou nepodařilo) na kolcích, vždy minimálně 25 km, s nějakým převýšením.  A v mezidobí trochu posilovat a cvičit. Ale i to by mohlo být lepší. S přibývajícím podzimem by ty dávky měly být větší, abych získal na vytrvalosti do laufů. Samozřejmě, když prší, nikam nejdu, a ani závody bych v dešti nejel (pokud by tedy nezačalo pršet až v průběhu závodu), ale jinak počasí až takovou roli v tom, jestli jet, nebo nejet nehraje. Ale musím říci, že když je mokro, tak se už docela bojím sjíždět kopce (což třeba ještě před dvěma roky problém nebyl), takže si v takovém případě vybírám hlavně stoupající profily.

6.       Trénuješ rád ve skupině nebo raději sám?  A prozradil bys nějaké místo, kde na kolcích rád trénuješ?

No, většinou sám, ale to je z nezbytí. Když jedu ve skupině, tak se pochopitelně víc vymáčknu, a je to lepší, ale to bývá tak maximálně dvakrát do měsíce. Těch míst, kam jezdím, je docela dost. Na rychlost to mám rád na cyklostezce podél hranic s Rakouskem z Mikulova do Hrušovan nad Jevišovkou. Je to tam i zpět skoro padesátka, a člověk si tam ověří, jak je na tom s výdrží v tempu. Ale je to dost daleko, a musí na to být čas. V okolí Brna jezdím rád z Obřan do Babic, to je docela slušné stoupání, a pak přes Adamov zpět. Dohromady to je 36 km, a to už je slušný tréning s 300 metry převýšení. Nebo ze Šlapanic či Mariánského údolí přes Podolí, Mokrou, Hostěnice, známý Kalečník do Bukovinky, a když je dost sil, tak třeba přes Křtiny a Adamov až do Obřan. To je 54 kiláků, ale dá se skončit už v Bukovince, nebo ve Křtinách či v Adamově. Z Líšně do Bukovinky je to asi 24 kiláků a 500 metrů převýšení, což je pro trénink docela slušné. Řekl bych, že je to moje nejoblíbenější trasa. A rád mám i okruh kolem Mohyly míru. Obvykle jedu ze Sokolnic a dále silničkami mezi obcemi Kobylnice, Ponětovice, Prace a Blažovice se závěrečným výšvihem na Mohylu míru. Lze tak udělat až 33 kilometrů s převýšením 300 metrů. Kde to naopak nemám rád, je cyklostezka k Olympii a dál do Žabčic. Je to taková až moc rovina, hodně frekventovaná, zejména v první části, ale někdy nezbývá kvůli času než jet i tam. V poslední době se mi třeba hodně líbily dvě trasy ze Slovenska na Moravu: trasa z Lazů pod Makytou na Kohútku, pak seběhnout dolů do Vranči a po známé cyklostezce do Vsetína. Nebo z Makova na Kasárně, a zas seběhnout dolů do Podťatého a do Vsetína. Je to v mé karpatské krajině srdce, proto se mi to také tak líbí. Ovšem to už je s cestou na celý den a podaří se to obvykle jen jednou za rok.  

7.       A poslední tradiční otázka: komu položíš 6+1 otázek Ty? A proč?

Tož to byla docela těžká volba, protože takových lidí je hodně. Ale nakonec jsem se rozhodl zůstat v našem Sun sport teamu a položit ty otázky Tereze Tůmové. Proč? Musím před ní smeknout, jak dokázala velmi náročné studium na lékařské fakultě, a i současné lékařské povolání skloubit s tréninkem, a jak se dokázala v posledních dvou letech neuvěřitelně zlepšit a prohánět na kolcích i naše laufařské profesionálky. No a vrcholem všeho bylo, když v roce 2019 vyhrála na Paprsku těžkou čtyřiadvacetihodinovku s výkonem tuším 272 kilometrů. Ty čtyřiadvacetihodinovky se jezdily i v dobách, kdy jsem se já intenzivně věnoval běžkařskému sportu, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil. Myslím, že kdyby jela ten nejdelší lauf na 220 km, co se jezdí koncem března ve Švédsku za polárním kruhem, skončila by jistě v první desítce.   

 

Historii rozhovorů můžete kdykoli sledovat zde.