6+1 otázek - Martin Holánek

Zpět na výpis novinek

Novinky ze světa kolečkových lyží

18.08.2021

Dobře naladěný a věčný optimista, který zvládne s úsměvem i Nordenskiöldsloppet na 220 km

"Je mi ctí, že mohu být součástí takových osobností, které Vám již své odpovědi poskytly. Všech si velice vážím nejen pro jejich výkony, ale především proto, jací jsou. Pokusím se tedy odpovědět na Peťou Koutným položené otázky. Jen poznámka k Peťovi, jsem rád, že jsem měl možnost ho poznat, je to skutečný srdcař a Borec s velkým B! jsem rád, že jej máme v týmu!"

 

Lyžuješ na amatéra na velmi slušné úrovni, jak to všechno začalo? 

Začalo to jako asi u většiny kamarádů tak, že můj pozitivní vztah k horám a lyžování obecně formovali moji rodiče již od dětství. Oba byli součástí party horolezců, kteří jezdili do Jeseníků na Šerák na chatu Jiřího a již v šedesátých letech se učili lyžovat (neměli peníze, a tak vynášeli zboží v batozích a zásobovali tak chatu Jiřího na Šeráku, za což zde mohli bydlet). Táta mě poprvé postavil na prkýnka v Brně v Soběšicích, když jsem měl 2,5 roku. Oba moji rodiče propadli lásce k lyžím a do dnešních dnů pravidelně lyžují. Máma jako profesorka matematiky a deskriptivní geometrie učící na gymnáziu na Slovanském náměstí v Brně jezdila na lyžařské kurzy a měla tak udělaný i lyžařský kurz a jako malého mne brala na kurzy pravidelně sebou a já tak lyžoval zejména na sjezdovkách od mala se studenty prvního ročníku gymnázia, a dokonce pod dohledem takových skvělých odborníků jako byla Mgr. Ivana Opravilová roz. Mlčochová, bývalá závodní lyžařka-sjezdařka (Sl. Technika Brno). Moji rodiče s námi jezdili pravidelně na hory zpočátku do Beskyd na Soláň, k Bukovjanům a následně od roku 1982 poté, co koupili chalupu v Jeseníkách v Horní Lipové, jsme jezdili do Jeseníků a pravidelně lyžovali zejména v Petříkově a Ostružné. Pravidelně jsme také společně vyráželi na běžky zejména na Smrk a Paprsek. Lyžování ještě v osmdesátých letech vypadalo diametrálně odlišně od dnešních podmínek. Lyžařské svahy byly neupravené, plné muld, ledových ploten a náhrnů. Stejně tak běžkařské tratě byly pouze prošlapávané běžkaři, a když jsme vyrazili tak táta prošlapával stopu a my jsme šli ve stopě za ním. Poslední již sice stopu měl, ale za to ho pořádně bolely ramenní svaly, neboť musel zvedat vysoko ruce z důvodu vzniklých bariér podél stop. Také mazání běžek a výběr vosků byl značně omezený. Velmi často se tak stávalo, že jsme mázu netrefili. Samostatnou kapitolou pak byly sjezdy na běžkách. Pamatuji si, že jsme pravidelně jezdili vlakem na Ramzovou a z Ramzové jsme vyráželi po cestě na Čerňavu a dál kolem „koňské vyhlídky“ na Šerák a na Keprník. Zpět se sjíždělo úzkou cestou dolů pod Keprník směrem k Šeráku, a to byl pěkný sešup! Dole pod svahem také čekali lidé až někdo pojede a bude sranda! =) Ty pády byly často neopakovatelné. Pamatuji si, že když jsme se vracívali na Ramzovou z Paprsku tak jsme pravidelně na běžkách sjížděli sjezdovku v Petříkově, muldy led a hang spolu s tehdejším vybavením byly pro nás dobrou školou. Výborné také bylo, že v Horní Lipové vznikl v osmdesátých letech běžkařský areál, kde byly trasy 3, 6, 9 a 12 km, které byly celkem pravidelně upravované, což byl v tehdejší době opravdový luxus. Snad nejvíce vypovídající o naší společné rodinné vášni k lyžování je historka, kdy jsme hned jak se otevřely hranice a bylo možné vyrazit do Rakouska na lyže, jeli do Kaprunu a Zell am See, bylo to v zimě (nevím už, zda to byl březen, nebo duben roku 1990). Táta koupil skipasy a my lyžovali celý víkend na Kitzsteinhornu, protože nebyly peníze, tak poté, co jsme lyžovali od rána do večera, jsme spali v autě na parkovišti ve spacácích! Přitom v noci byla pořádná zima. I tak jsme byli nadšení! To už z dnešního pohledu vypadá jako něco absolutně nemyslitelného.   

 

Kdy jsi objevil kolečkové lyže? Chytlo Tě to hned, nebo ses k oblibě musel prokousat? 

Když se narodil náš syn Matýsek v roce 2010 tak jsem téměř rok, z důvodu pracovního vytížení a dalších povinností doma neměl čas pořádně vůbec sportovat. Do té doby jsme byli s Kamčou zvyklí, že jsme byli pořád někde na horách, na kolech apod. Po roce jsem viděl, že to takhle dál nejde, a že je potřeba se vrátit k pravidelnému sportování, aby si člověk zachoval zdravou mysl a zdraví vůbec. Protože už jsem měl ze sportu (hrál jsem tenis, fotbal, volejbal, basket, ale hlavně stolní tenis) špatná kolena a fotbal ani tenis už pro mě z důvodů problémů s koleny nebyly možné, tak jsem si řekl, že nejrozumnější bude se vrátit ke kořenům a začít pořádně běžkovat. No a u nás to nejde jinak než z nuly na sto, a tak jsme se domluvili s Libíkem Hlaváčem a vyrazili hned v lednu 2010 na Jizerskou, naštěstí jen 25. Já tehdy měl jen kombi běžky a nechal jsem si namazat hlavně na odraz, pořádně se oblékl do softshellu, aby mi nebyla zima (Libík jel tuším v teplém svetru pod bundou =)). Když jsem si po každém druhém kroku musel povytahovat kalhoty, bylo mi neskutečné vedro a lyže vůbec nejely, hliníkové hole se při snaze o soupaž prohýbaly, tak jsem pochopil, že takto to do budoucna nepůjde, a že pouze s tím, co jsem se na běžkách naučil v mládí nevystačím. Rozhodl jsem se, že začnu postupně pravidelněji trénovat. Zpočátku jsem v období mimo zimu hlavně jezdil na kole, ale to jsem záhy také zjistil, že není jako příprava dostatečné. Zimy se krátí a zejména my v Brně mnoho dnů, které bychom mohli strávit na běžkách nemáme. No a tak jsem si v létě roku 2013 pořídil své první kolečkové lyže One way 9. Ježdění na kolečkových lyžích mě chytlo hned. Dokonce dnes, když vidím pěkný asfalt, tak už mě „svrbí nohy“ a mám nutkání vytáhnout běžky =). Vzpomněl jsem si také na náš první závod, na který jsme na kolcách společně s Libíkem Hlaváčem a Jindrou Skácelem vyrazili. Byl to Výjezd na Praděd, a to hned jeho první ročník, který se konal 9.8.2014, kde jsem poznal rodinu Sedláčkových a většinu nových běžkařských kamarádů. Část už jsem znal ze společného výjezdu, který pořádala Darina Rudolfová a její CK na Marcialongu 2013. Vzpomínám si, že jsme s Libíkem volali hlavnímu pořadateli závodu Vaškovi Sedláčkovi a ptali se ho mimo jiné, jak to tak asi rychle jezdí, když nám řekl, že o víkendu to jeli na pohodu, povídali si za nějakých 40-45 minut, tak jsme byli v šoku, že nemluví o času pouze po Ovčárnu=). My to totiž měli nejlíp zajeto k vysílači za hodinu a jedenáct minut =).   

 

Vím, že jsi jel Nordenskiöldsloppet, jak Ti v přípravě pomohly kolečkové lyže? 

Kolečkové lyže pomohly moc. Najezdili jsme na nich hlavně větší objem kilometrů soupaž, což je spolu se silovou vytrvalostí na tento závod, aspoň podle mě nejdůležitější. Ale úplně nejdůležitější je mít dobře nastavenou hlavu, nesmí Tě krize, které přijdou zlomit. Jinak jak víš, jeli jsme tento závod dvakrát, vždycky byly extrémně těžké povětrnostní podmínky, ale i přesto musím říct, že je to krásný závod a nádherné prostředí. Vím, že jsi v Laponsku za polární kruhem jel Reistadtlopet a Ylläs-Levi, tak krásy severské tundry znáš. Rozhodně ale pro nás hobíky ten závod není o soupaži. Je ale dobré na ní zapracovat, protože se jedou dlouhé úseky po jezerech, cca 60 kilometrů celkem a soupaž je tak na těchto úsecích potřebná. Jinak je to moc pěkná zvlněná trasa s několika prudšími výběhy, které se jdou z části i ve stromečku. Tyto úseky ale nejsou dlouhé. Prostě moc pěkná trasa, kde hodně využiješ stříďák. Sjezdy jsou zde také bezpečné, jen pro nás, co to nejsme schopni dokončit trasu závodu za světla, je potřeba mít dobrou čelovku s vysokou výdrží a svítivostí tak, abys ve sjezdech dobře viděl. Také doporučuji nešetřit a nechat si na závod namazat u místních profíků. Lyže jsem měl fantasticky připravené a máza držela i v prudkých stoupáních i když už jsem byl unaven, přitom lyže i krásně jely (alespoň s ohledem na povětrnostní podmínky). Zaplatit si mazání je možné přímo na stránkách organizátora závodu. Vřele to doporučuji, neboť tamní podmínky jsou fakt specifické a hrozí, že promažeš, což by na tak dlouhém závodě bylo smrtící.

 

Který závod Ti nejvíc sedl a co považuješ za svůj majstrštyk?   

Obecně musím říct, že si většinou pamatuju jen, že jsem se v každém závodě pěkně vytrápil. =) Ale musím říct, že se mi líbí spíše menší závody, například Tauplitzalm maraton, který jsem jel dvakrát. Ale nevím, jestli ho „snílci“ ještě budou někdy organizovat, nebo Toblach-Cortina, to je skutečně krásný závod. Moc se nám líbil i Birkebeinerrennet tam nám vyšlo neskutečně počasí. Na Sjusjøen bych si dokázal představit ideální běžkařskou týdenní dovolenou. To je prostě běžkařský ráj! Máme také moc rádi Marcialongu, nebo Engadin, ten se ale jede skejtem. U nás mám nejraději moravskou Marcialongu, tedy Karlovskou 50 zejména pro její neopakovatelnou atmosféru. Moc pěkný je samozřejmě i JeLyMan, nebo Patnáctka okolo Paprsku. Nemyslím si, že bych měl nějaký výkon, který by se dal označit vyloženě za majstrštyk, ale moc spokojený jsem s tím, že jsem všechny závody, co jsem jel, dokončil a někdy i v časech, se kterými jsem byl spokojen. Nejvíc mě potěšilo, že jsem dokončil Nordenskiöldsloppet 2018, když z 333 startujících dokončilo jen 212 a pak také medaile, kterou jsem si vyjel na Nordenskiöldsloppetu 2019. Byl bych rád, pokud bych si tento závod ještě někdy mohl zajet. Snad mi to zdraví dovolí. Letos máme v plánu jet Ylläs-Levi, který je prý také velmi krásný.

 

Jak se Ti daří skloubit kolečkové lyže s Tvým časově náročným zaměstnáním? 

Není to lehké, ale nejen kvůli práci. Rodina je pro mě na prvním místě, a tak trénink a závody beru jako zábavu a nejsou tím nejdůležitějším v životě. Výsledky samy potěší, ale spíše to celé dělám proto, abych se udržel fyzicky a psychicky v kondici a abych prožil život na plno. Je pro mě také moc důležité, že jsem měl díky běžkám možnost pocestovat a poznat spoustu skvělých lidí! Řekl bych, že vytrvalostní sporty obecně člověka dobře formují po všech stránkách. Měl jsem to štěstí, že jsem zde narazil na lidsky a povahově úžasné lidi. To samo osobě člověka úžasně obohacuje. Výsledky a radost z dosažených časů je jen třešničkou na dortu. Ono totiž, i přes všechny výtky k různé rychlosti koleček a různé kvalitě materiálů, na kterých závodíme, je to velmi spravedlivý sport. Výsledky pak většinou odpovídají zejména tomu, co jsi vložil do tréninku. Proto také v současné době velmi oceňuji naše společné tréninkové středy, které začal organizovat Peťa Gross, kdy tyto společné tréninky spolu s intervaly, které děláme, nás mohou výkonnostně velmi posunout. Je třeba totiž v čase, který máme každý nějak omezen, trénovat pokud možno co nejefektivněji a využít jej co nejsmysluplněji. Musím také říci, že mi velmi pomohlo, že chodím již tři roky cvičit s trenérem Michalem Šotem, který mi dělá silovou přípravu na bázi kruhového tréninku. Velkou radost mi také dělá, že se náš hobby tým BORCI zdar!, který jsme založili v roce 2014 s Libíkem Hlaváčem stále rozrůstá a že se zde vytvořila skvělá parta kamarádů, se kterými pravidelně sportujeme.  

 

Kde jsi byl s kolečkovými lyžemi nejdál a bereš si je i na dovolené? 

Na dovolené, pokud jedeme autem, si kolečkové lyže beru pravidelně. Zejména do Slovinska, kam jezdíme pravidelně první červencoví týden. Tady jsem před třemi roky měl velký zážitek, když jsem vyrážel na Mangart ze Strmece na Predelu, což je 10 km stoupání po krásné horské silnici z 1.085 m.n.m do 2.055 m.n.m., tak právě se mnou vyrážela na kolcách nahoru skupina asi 12 juniorů, juniorek a žen slovinské reprezentace! Byl to zážitek! Nejdál jsem byl s kolcama v Chorvatsku na Krku. Tam nezapomenu na výraz místní stařenky, která jela na skútru proti mně (v poledne za pekelného vedra, vyjížděl jsem v době, kdy Matýsek spal) po silnici s cigaretou v ústech, která ji vypadla, když mě spatřila. Neopakovatelné! =)

 

Komu předáš štafetu dál? 

Tato doplňková otázka mi udělala největší problém. Je spousta Borců s velkým B!, kterým bych chtěl touto cestou vzdát poctu a ocenit tak jeho velikost. Nejvíc mě tak mrzí, že nemohu postupně předat štafetu více osobám. Nakonec jsem tedy vybral osobu, které si velmi vážím, kterou obdivuji zejména pro skvělé lidské a povahové vlastnosti, ale která je současně také skvělým sportovcem, a která se stala mimo jiné mnohonásobným worldloppet mastrem! Osobu, která je velkým bojovníkem s obrovským srdcem! Štafetu předávám kamarádovi Honzovi Lemingerovi.

 

RÁDI BYSTE SI PŘEČETLI I PŘEDCHOZÍ ROZHOVORY? SOUHRN VŠECH ROZHOVORŮ NALEZNETE ZDE