Vždy usměvavý lyžař, pocházející z ne úplně lyžařské země, kterého můžete potkat v okolí Pradědu, jak pilně trénuje. To je Dennis
Jak si se dostal k lyžování a co pro tebe lyžování znamená? Pro člověka z Keni je to sport spíše exotický. Sportoval si již před tím, než ses přistěhoval do ČR?
To je zajímavá otázka! Jako malého kluka mě o Vánocích vždy fascinovali americké filmy, ve kterých bylo plno sněhu a zimních radovánek a já jsem vždy toužil něco podobného zažít. Vždy jsem byl velmi zvědavý a moje zvědavost mě v životě poháněla kupředu. Věřte nebo ne, ale když jsem ještě žil v Keni, téměř jsem nesportoval, nebylo kdy. Život byl velmi rychlý, byl jsem neustále v pohybu – ráno brzy vstát, hodina v dopravní zácpě cestou do práce, celý den v práci a další dopravní zácpa cestou zpět, domů jsem se dostal až kolem osmé večer unavený jako kotě. O víkendu jsem si musel uklidit, vyprat si (v Keni je běžné prát prádlo v ruce ve studené vodě), nakoupit a ve zbytku času jsem prostě jen odpočíval. Život v Česku pro mě byl najednou obrovská změna, měl jsem spoustu volného času, protože život tady je mnohem organizovanější. Každý den jsem mohl na kolo, na brusle, běhat, nebo jen na túru a pak přišla moje první zima. Moment, o kterém jsem vždy snil, byl tady! Můj tchán mě vzal na Praděd, pamatuji si to velmi dobře, sníh byl namrzlý, já jsem byl oblečený jako Eskymák a měl jsem lyže se šupinami, ani nevím kolikrát jsem spadl, ale nikdy jsem to nevzdal, znovu a znovu jsem vstal a zkoušel lyžovat. Od tohoto okamžiku jsem věděl, že lyžování je přesně sport pro mě a že se chci naučit lyžovat pořádně. Strávil jsem bezpočet hodin koukáním na videa na YouTube, abych zlepšil svou techniku. Po necelých třech měsících na lyžích jsem se přihlásil na své první závody – Jesenickou 70, tehdy jsem zvolil kratší variantu a jel jen 40 km a zbytek už je jen historie. Lyžování je moje vášeň a také mi pomáhá v tom, že se tady necítím jako cizinec v cizí zemi. Ve stopě jsem potkal spoustu zajímavých lidí a přátel, je to pro mě možnost, jak se seznámit s novými lidmi, lyžování mi umožnilo procestovat Evropu a zjistit, jak se žije jiných zemích. Jsem živoucím důkazem toho, že pokud opravdu něco chceš a vložíš do toho své úsilí, můžeš toho opravdu hodně dokázat.
Tvoje technika se za poslední roky výrazně zlepšila. Někdy tě vidím na tréninku na kolečkových lyžích jezdit v okolí Bruntálu nebo v zimě na Pradědu. Jak často zvládneš jít týdně na trénink a máš nějaký tréninkový plán, kterého se držíš nebo osobního trenéra? Proč se dopravuješ na závody jen autobusem a vlakem?
Moc děkuji. Moje technika ještě není taková, jak bych si představoval, ale věřím, že každým dalším tréninkem se k ní blížím. Trénuji asi 10 hodin týdně, nemám žádný tréninkový plán, většinou si půjčuji tipy z YouTube kanálů mých oblíbených lyžařů a hledám informace online. Snažím se, aby byl můj trénink pestrý. Střídám tréninky rychlosti, intervaly a silové tréninky. Běh na lyžích taky kombinuji s během, jízdou na kole a inline bruslemi, abych minimalizoval zranění. Díky lyžování neustále potkávám nové lidi. Nedávno jsem seznámil se dvěma kamarády, kteří se zavázali, že mi pomohou trénovat a já doufám, že až začneme spolu trénovat, ještě se zlepším. Proč jen vlaky a autobusy? V autoškole jsem se nepohodl s instruktorem a tím skončili mé ambice řídit auto. Navíc bydlím v malém městě, kde je vše v docházkové vzdálenosti. Ale je pravda, že při cestě na závody, není moc pohodlné jezdit autobusem nebo vlakem, někdy jedu na závod i osm hodin. Vzpomínám na nedávné závody v Rýmařově, nestihl jsem autobus a musel jsem jet taxíkem. Lyžování a závodění ale miluju natolik, že jsem kvůli tomu ochoten strávit nespočet hodin v autobusech a vlacích, abych se mohl závodu zúčastnit. Je to vlastně taky moje jediná možnost, kdy se můžu poměřit s ostatními, protože vždy trénuji sám.
Jaké jsou tvé sportovní cíle? Budeš bojovat o kvalifikaci na MS v Planici nebo na zimní olympiádu v roce 2026? Slyšel jsem, že si měl jet na olympijské hry v Pekingu. Jaký byl důvod toho, že jsme tě tam nakonec neviděli?
Jeden z mých cílů je inspirovat další Keňany, aby vyzkoušeli sporty, které nejsou v Keni příliš známé a oblíbené. Pokaždé, když tady někoho potkám, tak první otázka zní, běháš??? Chci ostatním ukázat, že můžeme vyniknout i v jiných sportech, které v Keni nejsou tak běžné. Mým snem je zúčastnit se Olympijských her. Zatím mi to stále uniká, ale nevzdávám se. V současné době jsem se začal připravovat na MS v Planici. Nebudu lhát, je to pro mě obrovská výzva, ale jak jsem se už zmínil, potkal jsem dvě osoby, které se mi snaží pomoci se na MS i olympiádu dostat a také mám skvělou manželku, která je můj největší fanoušek a tu prostě nemohu zklamat. Samozřejmě vítám každého, kdo by se chtěl na mé cestě na olympiádu nějakým způsobem podílet. MS v Planici bude odrazovým můstkem na olympiádu. FIS trošku zvýšila laťku a jedno kvalifikační kritérium pro kvalifikaci na olympiádu je účast na MS, a to je vlastně důvod proč jsem nemohl do Pekingu. Sice jsem se na MS v Německu v roce 2020 kvalifikoval, už jsem měl zajištěné ubytování a zabukovanou jízdenku na vlak, ale bohužel díky Covidu 19 Německo krátce před mým odjezdem zavřelo hranice a zavedlo 14denní karanténu a bohužel se mi nepodařilo získat výjimku.
Nikdy nezapomenu, když jsi s námi byl v -15°C na La Diagonele ve Švýcarsku nebo na to, že tě vidíme usměvavého za každého počasí. Jak těžké pro tebe bylo se aklimatizovat na sportování v zimě? Máš nějakou speciální přípravu nebo používáš nějaké speciální metody, aby ses zahřál?
To byl můj první profesionální závod. Díky týmu Silvini Madhus nyní ed Silvini jsem se dostal mezi elitu a startoval jsem s Nygaardem a dalšími borci, které jsem sledoval pouze ve Vismě Ski Classic v televizi. Bylo to vzrušující. Každý vtipkuje, proč někdo, kdo pochází z tropů lyžuje. Moje odpověď je proč ne? Ale vážně, není to vždy jednoduché. Moje ruce a nohy jsou vždy studené a zmrzlé a často mi tečou slzy. Investoval jsem do nejdražších termorukavic, bot, ale zatím nic nefunguje. Jakékoli návrhy jsou vítány. Tohle je moje největší noční můra při lyžování. Vzpomínám si, že při La diagonella mi prvních 10Km hrozně mrzly nohy, připadalo mi, jako by vážily 100 kg. Během Vassollopetu jsem měl tak zmrzlé ruce, že jsem měl slzy v očích a byl jsem si jistý, že budu mít omrzliny, ale po 10 km bylo vše v pořádku. Jaký je můj trik jak se zahřát? Po startu si neustále říkám, že po 5 -10 km budu OK. A navíc, kdykoli závodím, dostává se mi tolik podpory od fanoušků, a to mi pomáhá pokračovat. Začátek je vždy těžký, ale ta radost, že jsem dokončil další závod mi pokaždé vhání úsměv do tváře.
Dostává se ti finanční nebo materiální podpory od keňského svazu? Co všechno musíš udělat pro to, abys vůbec mohl lyžovat a závodit?
Na začátku jsem byl naivní. Myslel jsem, že se prostě ráno probudíte a zúčastníte se závodů FIS, ale ve skutečnosti je to docela složité a byla potřeba, abych zapojil náš keňský národní olympijský výbor (NOC), který mi pomohl s registrací FIS KÓDU. Doufám, že budu inspirovat další závodníky, aby se pustili do běžeckého lyžování a třeba Keňa získá uznání i na zimních olympijských hrách, a snad generace, co přijde po mně, už získá větší podporu a sponzory, protože pokud jde o finance, používám své vlastní úspory a popravdě moje manželka z toho nemá příliš velkou radost. Lyžování je drahý sport a bohužel abych se dostal na MS, potřebuji se zúčastnit FIS závodů, které se ale většinou nekonají v ČR, proto musím cestovat i do zahraničí. A protože si všechno plánuji a hledám sám, tzn. registraci na závod, ubytování, levné letenky a občas prostě udělám chybu. Loni v zimě jsem letěl do Itálie do Santa Maria, abych na startu zjistil, že jsem si sebou přivezl špatný pár lyží. Byla to čistá komedie, ráno jsem vstal, navoskoval si lyže, chytnete autobus na start, jen abyste zjistil, že se zase můžete otočit a jet zpět. Byla to zajímavá zkušenost, ale jsem hrdý na to, že jsem to všechno zvládnul.
Vím, že musíš normálně pracovat. Jak zvládáš chodit do práce, zajišťovat rodinu a ještě trénovat? Kdybys mohl něco ve své lyžařské kariéře změnit, tak co by to bylo?
Především bych chtěl poděkovat své ženě, která mě vždy podporuje a umožňuje mi trénovat. S Covidem naštěstí přišel home office a díky tomu mám i víc času na trénování. Když vstanu dřív můžu si zatrénovat ráno, nebo během polední pauzy a najím se až při práci, i po práci prostě jen vstanu od počítače, převléknu se a vybíhám. Trénink mi pomáhá nejen zdokonalit se v lyžování, ale také soustředit se na práci a také je to způsob, jak si vyčistit hlavu, protože v práci sedím 8 hodin denně u počítače a musím komunikovat s lidmi po celém světě, což je docela stresující. Jediný problém je v tom, že nedostanu volno pokaždé, když potřebuji cestovat na závody, a tak se musím soustředit jen na několik závodů a své volno plánuji dlouho dopředu. Moje rodina je pro mě velmi důležitá a moje děti věří, že jsem nejlepší černoch na lyžích. Moje děti jsou velmi aktivní, chodí do atletiky a hrají fotbal a my se ženou je chodíme podporovat na zápasy. Doufám, že jeden z nich začne lyžovat a já dostanu příležitost být mu trenérem a podělit se o své zkušenosti. Upřímně, nechtěl bych nic měnit. Nemůžeme si vybrat, kde jsme se narodili, a tak nemůžu říct, že bych začal trénovat, když jsem byl mladý. Jsem hrdý na to, co jsem dosud dosáhl. Jen jedna věc, kterou bych si přál, je mít víc času na učení se všech pravidel FIS a také najít nějakou tréninkovou skupina poblíž. Trénovat sám je někdy velmi psychicky náročné a mít někoho, kdo by mě popostrčil a sem tam i přitvrdil, by bylo hezké a také se střídat ve vedení vláčku, protože když trénujete sám ve větru, nemůžete si nikdy schovat za kámoše a chvíli si odpočinout. ha ha ha
Komu dalšímu předáš rozhovor a proč?
Rád bych nominoval pana Ladislava Mizeru. Obdivuji jeho vášeň pro lyžování. Kolikrát se sám sebe ptám, jak je možné, že jede soupaž tam, kde mi ostatní už to nezvládáme? Doufám, že mi poradí svůj tajný trik.
