V druhé části rozhovoru s Lojzou Kohoutkem jsme si zevrubně povídali o Vasově běhu a o jeho výstroji
3. 21 Vasáků je úctyhodné číslo. Není to pro tebe už jen vlastně rutina? Dokáže tě ještě něco během závodu překvapit? Máš nějaký osvědčený způsob, jak doplnit energii během závodu, nebo využíváš místní občerstvovací stanice?
Vasák je lyžařská poezie. Je to velká výzva a současně lyžařský svátek. Švédové považují za čest si zajet Vasák alespoň jednou v životě a české a slovenské přísloví ´postav dom, zasaď strom, urob syna´ je ve Švédsku ještě doplněno o ´absolvuj alespoň jednou v životě Vasův běh´. Úžasná je organizace závodu, kdy se na jednom místě sejde 15 000 klasiků a klasiček a v 8 h SEČ vyrazí z 10ti vln na 90 km. Po kilometru čeká závodníky výjezd sjezdovky o délce 2 km s převýšením 200 m v proudu lyžařů, přičemž se 50 stop sjede do 10 – 15, poté do 6 – 8 a v trychtýři pod sjezdovkou někteří ze zadních vln stráví i půl – ¾ h, než se to před nimi rozjede a dostanou se na 3. km na kopci. To je start Vasáku. Od 3. km již následují mírná klesání a táhlé náhorní roviny, kde se jede v kuse třeba 15 – 20 km soupaž. Trať se jeví jako stále mírně klesající, drobné hupíky a dílčí stoupání však představují na 90 km celkové výškové převýšení cca 1000 m, což bere síly a je to někdy na morál, zejména když to nejede. Zažil jsem ročníky, kdy jsem projížděl jednotlivé úseky o 60 % pomaleji, než mám nejrychlejší časy, přestože jsem jel na holých lyžích, a nedalo se s tím již nic dělat, pouze to přetrpět. Já jsem absolvoval první Vasák v roce 1999, když jsem měl v zimě najeto na lyžích cca 1350 km, což jsem považoval za objem, z kterého bych to mohl ujet. Předpokladem však bylo mít startovní číslo, dopravit se do Švédska, zajištěné ubytování, a v neděli dopravu na místo startu, v našem případě z Mory do Selenu. To všechno zajišťovala Darina Rudolfová se svojí cestovkou, naše máma Vasalopeťačka, které vděčíme za tyto nezapomenutelné sportovní zážitky. Poslední ročníky jsem absolvoval s cestovkou Karla Růžičky, který převzal štafetu od Dariny.
Budíček ve 2 h ráno, sbalit veškeré věci a odjezd ve 4 h byl pro některé účastníky zájezdu dost často nepochopitelný, když start závodu byl až v 8 h a chtěli si pospat… Díky výsledkům z laufů jsem začínal v roce 1999 ze 6. vlny a postupně jsem se propracoval až do 3. vlny, ve které jsem se udržel tři ročníky po sobě a zajel jsem si časy 5:34:26 (rok 2004, pořadí 2249., Radim Nyč, člen bronzové štafety v Calgary 1988, v tomto roce zajel Vasák za 5:14:33) a 5:41:59 (2005, 2366.), což jsem v cíli z dojetí obrečel. Nejlepší pořadí v cíli jsem zajel v letech 2006 – 2008 a to 1635., 1634. a 1628. Atak na 5 h hranici již vyžadoval najezdit 2,5 – 3,0 tis. km na běžkách, což bylo v té době nereálné. Moje typická příprava v první dekádě bylo najet v prosinci 500 – 700 km, odjet J50 a některý další lauf pro případné vylepšení vlny a v únoru k tomu přidat 800 – 1000 km, protože leden jsem z pracovních důvodů zpravidla proseděl u počítače, protože se psaly výroční a závěrečné zprávy výzkumných projektů. Většinou jsem měl najeto 1300 – 1500 km, jednou mimořádně 1800 km, což upevňovalo sebedůvěru, že se může jít do Vasáku naplno. Byly ale i ročníky, kdy jsem měl najeto pouze 600 – 800 km, závod jsem dokončil bez potíží, ale po závodě jsem měl takové křeče do stehen, že jsem se 300 m od autobusu do šatny přesouval ½ h, protože jsem nebyl schopen udělat krok. A pak ty křeče do břišních svalů, když jsem si chtěl po sprše navléct ponožky… I takový dokáže být Vasák.
Konečně jsem se dopracoval k otázce, jak si v závodě počínám z hlediska občerstvování. Vasák jezdím s Camelbeckem, na startu jej plním cca 3 l iontového nápoje (horký ovocný šípkový čaj, slazený kombinací cukr+glukopur+fruktóza, ionizovaný šťávou z pomeranče + špetka soli). To mi zpravidla vystačí na prvních 50 – 60 km, někdy si znovu doplním na občerstvovačce, což je samozřejmě ztráta času, ale je to klíčový předpoklad k dojetí závodu v tempu. Pokud totiž klesne tělesná hmotnost o 1 – 1,5 %, klesá výkonnost o 30 – 40 %. Dvakrát se mi stalo, že mi při teplotách -15 °C až -20 °C zamrzla hadice přetažená přes rameno i s ventilem a dovezl jsem si ionťák až do cíle, protože jsem se nechtěl zdržovat jeho rozmrazováním. V tomto případě jsem občerstvoval pouze na občerstvovačkách po 10 – 12 km. Postupně jsem to vyřešil vyspádováním hadice od Camelbecku tím způsobem, že jsem hadici upevnil na úchyt na čelence, v posledních letech na přilbu a v Jizerkách jsem si vysloužil přezdívku ´potápěč´, protože nikdo nepochopil, proč tak činím; pouze dva lyžaři se mě za 20 let zeptali, co to má za smysl. Problém je totiž v tom, že když se jedou soupaže a předkláním se, horké páry vystoupají hadicí k ventilu a natlačí se tam i tekutina z vaku, která při nízkých teplotách zamrzne během 1 – 2 km a nepomůže ani občasné profukování po napití, nebo neoprenová izolační hadice. Když už je zamrzlých 15 – 20 cm hadice nad ventilem je jedinou možností zastavit, otevřít plnící ventil Camelbecku, strčit ventil s hadicí do horkého nápoje, rozmrazení trvá 1 – 2 min. V tréninku to není problém, v závodě se jedná o vážnou kolizi, zejména když se aspiruje na čas, nebo na pořadí. Postupem doby jsem si ověřil, že příčinou může být i opotřebený ventil, který propouští tekutinu, na rozdíl od nového, který dobře těsní a vytváří protitlak. Proto si dle možností před Vasákem vyměňuji ventil za nový a k hadici jej připevňuji izolačkou, aby se mi nestáhl z hadice, což se mi také přihodilo, proto vozím s sebou i náhradní.
Ke konci Vasáku neodmítnu od diváků kafe, které podávají na posledních 15 – 20 km, což člověka výrazně vzpruží. Proto jsem si v některých ročnících udělal i deblcamelbeck, tj. dva vaky, do menšího o objemu 1 l jsem si připravil kávu. Problém je v tom, že kávu je vhodné nasadit až v poslední třetině závodu, a to je již nápoj studený. Kromě pití je důležité pravidelně přijímat i vhodné potraviny, optimálně již od 10. km, ať už jsou to žemle na občerstvovačkách, nebo si vzít něco s sebou, já si před závodem do kapes nalámu 2 - 3 tatranky, čímž se předejde tzv. ´hlaďáku´, z kterého se člověk dostává ½ - ¾ h, což se mi v jednom ročníku podařilo, když jsem to v závodní euforii živil naplno prvních 40 km a pak jsem se v tom motal 8 – 10 km. Výhodou Camelbecku je, že mohu občerstvovat hned po výjezdu kopců v následujících sjezdech každých 15 – 20 min., protože střevní epitel podle dostupných poznatků je schopen vstřebat max. 1,5 – 2,0 dcl tekutiny za ¼ hodiny, takže za h lze přijmout max. 1 l tekutin, které se resorbují do krve i s živinami a minerálními látkami.
Prozatím se mi všechny Vasáky, do kterých jsem nastoupil, podařilo dojet do cíle a projet bránou borců s nápisem, který v překladu ze švédštiny do češtiny říká: „Ve šlépějích otců za nová vítězství“!
4. Je o tobě známo, že k tréninku přistupuješ systematicky a hlavně vědecky. Můžeš tedy prosím prozradit něco o tvé výstroji na kolečkové lyže? Jakým způsobem analyzuješ svůj trénink?
Moje výstroj na kolečkové lyže je značně atypická, protože jezdím celoročně s loketními a kolenními chrániči, v posledních letech model G-Form, který má poddajnou pěnu, která se zpevní v momentě nárazu. Jsem již natolik sebekritický, že jsem si s ohledem na věk vědom snížené reakční schopnosti a technických schopností v případě nečekané kolize, protože na zemi se člověk ocitne dříve, než se řekne „švec“. Předešel jsem tím řadě zbytečných odřenin, stačí po pádu trhnutí vazem a namožení šíjového a zádového svalstva, v současné době s nimi jezdím i v zimě, protože chrání kolena a vazy před prochladnutím.
Na přilbě mám upevněna dvě zpětná zrcátka, která mi umožňují sledovat provoz za sebou na 100 – 150 m, pouze se člověk musí naučit je správně nastavit a dívat se do nich. Na lyže, resp. přilbu, si instaluji kamery HERO 3, resp. 5, abych měl dokumentaci ze závodů, popř. tréninku, pro zpětnou analýzu. Hodí se i pro dokumentaci, protože se jedná o jedinečné záběry pořízené přímo v závodě. Zdokumentoval jsem mj. např. i historický výjezd Ladislava Mizery na Kohútku soupaží 4 měsíce po TEN kyčelního kloubu, když jsem jel celý závod za ním a dokonce jsem si i zlepšil osobák o minutu, protože jsem měl optimálněji rozložené tempo.
Při pravidelném celoročním tréninku na kolečkových lyžích, kde převažuje technika soupaž, dochází k přetěžování zádového a šíjového svalstva, což mě vyřazovalo po 4 – 5 měsících letní přípravy z tréninku. Ve Švédsku jsem jednou v Eurosportu v Moře viděl hole na běžky, které byly nahoře zahnuté jako mikulášské berle. Zprvu jsem nechápal, k čemu to je, až když jsem si to nastudoval, že se jedná o eliminaci zátěže šíjového a zádového svalstva v důsledku používání rovných holí. Uchopení rovných holí je nepřirozené, dochází k tenzi v zápěstí, která se přenáší do šíjového a zádového svalstva a je jednou z příčin jeho zablokování. Norům a Švédům to vyřadilo řadu špičkových reprezentantů na vrcholu výkonnosti (Bjørn Dæhlie, Anders Gunde Svan – svého času propagoval v Novém Městě na Moravě ježdění s laminátovou tyčí o délce cca 2,5 – 3,5 m na odraz, přičemž všem suverénně odjížděl, tak jak původně jezdili lovci kožešin ve Skandinávii a dnes propaguje ´Vasa´ v Moře), a proto to řešili na univerzitě v Upsale jako zdravotní problém a vyvinuli ergonomický tvar holí. Zjistili, že u rovných holí pracuje pouze horní polovina zádového svalstva (trapézový sval). Když vyrobili hole s náběhem 14° (pro sprinty) a 27° (pro vytrvalostní závody), zatížení svalu bylo rovnoměrné po celé ploše a délce až ke šlachovému úponu ve spodní části svalu. K detekci činnosti svalu použili termokameru, která jim ukázala, jak se mění práce zádového svalstva formou prokrvení a tím zvýšené teploty, kterou zachytili zcela průkazně termokamerou při použití holí s různým náběhem ve srovnání s rovnými holemi. Výroby se ujala firma Kraftstaven, vyráběla je z kompozitního materiálu, který měl potřebnou tvrdost a vydržel i pády na ohnutou část, kompletní hole před 10 – 12 roky stály 450 €, pouze ohnutá část 250 €, která se nasadila na vlastní tubusy. Jezdil jsem s nimi několik let, návyk trvá 1 – 2 roky, než se vytvoří nová nervosvalová propojení, nyní používám hole Exel, které mají ohyb v horní části, kterou jsem otočil o 180°, aby ohyb byl dopředu.
Švédové dokonce při zátěžových testech zjistili, že při použití zahnutých holí se snižovala tvorba laktátu v krvi při stejném wattovém zatížení o 1 – 3 mmol/l. Na Vasáku jsem registroval pár závodníků, kteří je používali, když jsem s nimi jezdil, výrobce je dokonce jednou prodával na stadionu v Moře, kde jsem si je koupil. Jednou jsem hole Kraftstaven diskutoval při tréninku na Pradědu s biatlonistou a reprezentačním trenérem Vítkem, kterého zaujal jejich nezvyklý tvar a nechal si vyložit, k čemu je to dobré a odzkoušel si je. Bylo to v době, kdy musel ukončit reprezentační kariéru z důvodů chronických potíží se zády, dokonce v jednom příspěvku referoval, že musel cestou na závody v Německu 7x zastavit, jak ho bolela záda.
