Kdo jezdí pravidelně na kolečkových lyžích, tak ho už nejspíše od vidění zná. Typickým poznávacím znamení je jeho přilba s "tykadly". Málokdo už však ví, že Lojza přistupuje k tréninku maximálně zodpovědně i systematicky , takže kdejaký závodník by si z něj mohl/měl vzít příklad.
1. Kdy jsi začínal s běžeckým lyžováním a v kolika letech jsi měl svoje první kolečkové lyže?
Běžecké lyžování se mi začalo prolínat do atletické přípravy na vysoké škole, když jsme uvažovali o startu na Jizerské 50, děsila nás ta vzdálenost – 50 km, což jsme si nedokázali představit, jak to ujedeme. Trénovat se dalo pouze ve zkouškovém období, když jsme byli doma a napadl sníh, normativ byl tehdy 130 – 150 km na běžkách, jako předpoklad k ujetí závodu. Když už jsme měli něco najeto, absolvovali jsme Jesenickou 70, Krkonošskou 70, Novoměstskou 50. Na VŠZ v Brně v roce 1977 jsme absolvovali jízdu na Duklu – týdenní přejezd Slovenska na běžkách s denními etapami kolem 40 km, kde jsme si zažili lavinu na vlastní kůži při přechodu z Malého na Velký Rozsutec, přežili to všichni, i když Majku Kukrálovou jsme hledali a poté vyhrabávali půl hodiny, kromě šoku měla vykloubené rameno. Na lavině nás fascinovalo, jak se z prašanu po pár stech metrech, když se zastaví, stane beton, po kterém se dá klidně běhat, aniž by to zanechalo stopu, z kterého se ani kluci zalití do půl pasu nebyli schopni sami vyhrabat. Posluchačům z UK v Praze v čelní lavině v Nízkých Tatrách tehdy zahynuli dva účastníci.
Podle historických záznamů z J50 mám první start v roce 1984, myslím si, že jsem se již účastnil dříve, když jsem startoval na cizí jméno jako startující na poslední chvíli, když mi soused Miloš přišel v pátek večer říct, že Dorek nejede, odjezd je ráno autobusem v 6 h od Labutě s cyklistickým oddílem z Kunštátu. A jelo se. Byly to nezapomenutelné zážitky, když někteří cyklisti, co neměli na lyžích nic najeto, závod absolvovali, ale z autobusu v Jičíně před restaurací u Rumcajse, kde jsme se stavovali na tradiční guláš a pivo, vystupovali couváním, protože měli takový laktát v nohách, že nebyli schopni ze schodů udělat krok.
První kolečkové lyže jsem si pořídil poměrně brzy, již někdy na počátku 80. let, jednalo se o červený model bez uvedení výrobce, tuším, že z Jeseníků, čtyřkolka, vpředu s rohatkou jako zarážka předního kolečka pro odraz. Byla na nich perfektní stabilita, nedalo se na nich zatáčet, před zatáčkou se muselo zastavit, kolečkové lyže nasměrovat, nebo je usměrnit nadskakováním, což bylo riskantní a pouze pro technicky zdatné lyžaře. Ujel jsem na nich cca 3 km, dodnes je skladuji na půdě jako historický model. Další model jsem si pořídil po dvaceti letech, to už šel vývoj mílovými kroky kupředu.
2. Máš za sebou již 21 „Vasáků“ a 27 „Jizerek“. Za tu dobu se toho v lyžování hodně změnilo, a to zejména v dálkových bězích, kde se začala uplatňovat soupaž. Pamatuješ si na svůj první závod, který jsi soupažil? Jak vnímáš přechod od klasické techniky k soupaži? Bereš soupaž jako nutné zlo nebo ti vyhovuje?
Naše generace byla odkojena klasikou, zažili jsme přechod od dřevěných běžek, které jsem si v té době pořídil za 200,- Kč, na laminátové Artisky z Nového Města na Moravě, kde se začaly vyrábět jako první na světě. Proto jsme ještě zažili skárování dřevěných běžek před sezónou hliníkovou žehličkou na suchý líh anebo žehličkou na prádlo, aby nenasákly vodu. Měly úžasné vlastnosti na suchých zmrzlých snězích, kdy jely jako z praku. Problém byl s mazáním, protože v té době byla k dispozici pouze 4 Skiva a 1 klistr. Teprve v 80. letech jsme se dostali ke švédským voskům Swix, které jsem sehnal poprvé na Slovensku v Nitře, když jsem tam jezdil na SPU na konzultace při aspirantském studiu, a větší škále klistrů, což byl občas problém, co tam dát, aby byl odraz a přitom to jelo. Jednou jsem se přilepil již na startu J50 tak, že po startovním výstřelu jsem lehl do stopy, zezadu mně přejeli lyže a hůlky a těch nadávek, co jsem si musel vyslechnout! V té době jsme zásadně všechno běhali klasikou a snažili se proniknout do techniky odrazu, soupaží jsme to zkoušeli, jen když jsme dojeli na uježděnou silnici a po ujetí 100 m jsme se cítili jako olympijští vítězové. Šok jsem zažil na svém prvním Vasáku v roce 1999, když místní Švédové na 80. km stále jeli soupaží. Proto jsem hned po příjezdu navštívil Ladislava Švandu v Liberci, jak je to možné, že to tak dlouho vydrží. „Trénují v létě na kolečkových lyžích“, zněla lakonická odpověď. V té době byl již na světě model AERO V2 s nafukovacími 6¼ʺ kolečky, který dovážel z Ameriky, s brzdami na přední kolečka, takže začala nová etapa přípravy.
Začátky byly krušné, protože první zjištění bylo, že na silnici není stopa a kolečkové lyže si jezdí, kam se jim zachce. Vypadalo to téměř beznadějně, 500 km a pořád nic, žádný pokrok. Po 500 km se to ale zlomilo, postupně jsem tomu začal přicházet na chuť, dokonce jsem si troufl sjet i první mírné kopečky, přežil jsem první pády a začal jsem najíždět další km. První celý závod soupažemi na holých lyžích jsem si zajel v 58 letech, Vasák 2014, a následující rok J50, vždy po dvouměsíční přípravě v Jizerkách, když jsem poprvé vysoupažil Vlašský hřbet a především Smědavu, tzn., že jsem se na to připravoval 15 let na kolečkových lyžích a každoroční zimní přípravě v Jizerkách, cca 5 – 6 týdnů na sněhu, 1300 – 1800 km. Samozřejmě, že předtím jsem jezdil soupaže na rovinatých úsecích na namazaných lyžích a postupně zvyšoval podíl soupaží v závodě z ujeté vzdálenosti. Problém byl, jak vysoupažit táhlá stoupání, což jsem musel postupně natrénovat. Vzorem mi byl Ladislav Mizera, který to zvládal i přes subtilní postavu perfektně a v rychlých časech, což jsem si ověřil při společných trénincích.
Soupaž je logickým vyústěním celoroční přípravy na kolečkových lyžích, když jsem byl v laufu, najezdil jsem 5 – 6 tis. km ročně + 1300 – 1800 km na lyžích, maximum 2300 km, když bylo Česko až do konce března pod sněhem i v nížinách a ještě po Vasáku jsme na Jevíčském ledovci 3 týdny jezdili po ránu na krystalické soli. V naší věkové kategorii je hlavní deviza v tom, že při soupaži je nižší tepová frekvence o 10 – 15 tepů za minutu, což při mém aktuálním Tmax 125 tepů za minutu hraje významnou roli. Je s podivem, že soupažemi jsem schopen zajet stejné časy jako při ježdění klasikou. Musí ale být najeto, z voleje to nejde. Limitem je zádové svalstvo, protože při tvrdé letní přípravě se mně opakovaně zablokovávalo a odeznívání trvalo někdy až měsíc. Proto jsem přešel na zahnuté hole Kraftstaven, které rozkládají zatížení zádového svalstva na celý trapézový sval, protože při používání rovných holí dochází k nepřirozenému ohybu zápěstí, které se přenáší do oblasti krční páteře, kde vyvolává bloky a pracuje pouze horní polovina zádového svalstva.
Vzhledem k tomu, že jsem stavěl klasiku na atletickém tréninku, posílení a restrukturalizace svalstva ramenního pletence, zádového a břišního svalstva nějaký rok trvala. Součástí tréninku soupažemi musí být i kompenzační cvičení na protažení svalstva a šlachových úponů. Technika soupaž ale není jen o brutální jízdě soupažemi, musí být v arsenálu přípravy i jízda soupaž s přikopnutím, protože na některých snězích ani holé lyže nejedou a v kritických místech to bez přikopnutí není někdy možné urvat, což byl případ i poslední Jizerky, kdy to nejelo, a někteří soupažáci ke stopě ´přimrzli´ a zoufale se snažili posunout vpřed. Pak přichází v úvahu i Šumavák.
