Fieme Rollerski Cup – Cermis Final Climb

Zpět na výpis článků

Články ze světa kolečkových lyží

16.09.2018

aneb bez rychlých koleček to Itálie nelez

čtvrtá a zároveň i poslední zastávka seriálu dálkových běhů na kolečkových lyžích Guide world classic tour nás tentokrát zavedla do Itálie, kde se v neděli 16. září jel závod na 50 km, který z velké části sleduje trasu slavné Marcialongy.

V rámci závodu na 50 km byly vypsané dvě hlavní kategorie, a to elite a popular. Elitní kategorie byla určena pro všechny závodníky s aktivním FIS kódem, zatímco ta druhá pro všechny ostatní nebo ty, kterým se na trati nechtělo moc „trápit“. Jak jsme totiž rychle zjistili, tak Italové mají rádi opravdu rychlá kolečka. Je pravda, že před odjezdem jsme už něco zaslechli o tom, že naše středně rychlá kolečka asi nebudou tou nejlepší volbou, ale úplně jsme nevěřili tomu, že by tam mohli být „klasičky“ s polyuretanovými kolečky tolik oblíbené. Jenže opak byl pravdou, najít na startu někoho s černými kolečky se rovnalo takřka zázraku, takže o depresi na startu bylo hned postaráno. V případě elitní kategorie se však samozřejmě fasovaly shodné lyže (IDTsport se středně rychlými kolečky - asi něco jako dvojky od Swixu).  Docházelo tak k tomu, že závodníci s rychlými kolečky dojížděli závodníky z elitní kategorie, i když mezi starty obou kategorií byl 20 min dlouhý časový odstup.

Závod startoval ve městečku Ziano di Fiemme, které je mimochodem partnerským Městem Nového města na Moravě, odkud trasa vede přes Predazzo, Molina di Fiemme, Castello di Fimme, Cavalese, Tesero a opět přes Ziano di Fiemme s následnou odbočkou na Alpe Cermis. Závěrečné stoupání na Alpe Cermis sice zní trochu drasticky, ale ve skutečnosti se nejede až na vrchol sjezdovky. Cíl je u druhé stanice lanovky (1 273 m n. m.), takže závěrečné stoupání má „pouze“ cca 4 kilometry, které jdou „stříďákem“ celkem pěkně vyjet. Nicméně se nejedná o jediné stoupání, jelikož přibližně v polovině trati je cca 5 km dlouhé táhlé stoupání (převýšení 200 m) z městečka Molina až do Cavalese, kde nás těsně před koncem stoupání překvapily dlažební kostky, přes které vedla trasa závodu. Jinak byla trasa spíše ve znamení velmi mírných táhlých stoupání či klesání, která však byla doplněna dvěma poměrně ostrými sjezdy zakončenými zatáčkou.

Je potřeba říct, že Italové tímhle závodem opravdu žijí. Po celý závod byl provoz na všech komunikacích obousměrně uzavřen a takřka na každé odbočce stál policista či pořadatel. Navíc snad všichni přihlížející fandili, takže atmosféra během závodu byla opravdu skvělá. Pochvalu rovněž zaslouží řešení občerstvovacích stanic. Nápoje totiž nebyly podávány tradičně v kelímku, ze kterého se člověk stejně moc nenapije, ale v malých lahvičkách. Navíc po dojetí závodu na vás čeká tzv. pasta party, takže se můžete těšit na těstoviny, bagetku, nápoj i dezert zdarma.  Všude na trati byly sprejem označeny kanály a různé trhliny v asfaltu. Trochu nám však chybělo detailnější značení trasy. Občas totiž nebylo zcela zřejmé kudy trasa přesně vede. Samotná kvalita asfaltu byla spíše špatná. Chvilkami se sice jelo po hladkém novém asfaltu, ale většinu závodu se jelo po hrbolatém až velmi hrbolatém asfaltu, na kterém kolečkové lyže neskutečně drnčely.

Co říci závěrem? Tenhle závod opravdu stojí za to vyzkoušet, protože něco takového jste na kolečkových lyžích ještě nejeli.

Autor: Michal Vank